Na vědomí Školské radě SUPŠ Uherské Hradiště
Ředitel SUPŠ Uherské Hradiště J. Pospíšil zveřejnil dokument Komentář k odvolání z funkce. V něm mě nařknul z řady věcí, jeho tvrzení jsou však přinejmenším zkreslená. Okolnosti mého sesazení z místa vedoucího oboru bych rád doplnil o události, které jsou podle mého mínění důležité k pochopení celého problému.
Okolnosti, po kterých se vytratilo vzájemné přátelství mezi mnou a J. Pospíšilem
Před více než dvěma lety mě kolegyně K. Stránská požádala, abych si s ředitelem J. Pospíšilem promluvil, tehdy ještě jako přítel, v choulostivé záležitosti. Na oslavě čtyřicátých narozenin tehdejšího kolegy V. Kovaříka na školním dvoře jsem ředitele upozornil, že jeho opakované dotěrné chování vůči ní je daleko za hranicí vkusu. On však problém bagatelizoval.
První vážný konflikt způsobil J. Pospíšil svým chováním na další oslavě čtyřicátých narozenin I. Pecháčka a H. Marečkové v roce 2006 v kreslírně naší školy. Neustále se dožadoval tance s K. Stránskou. V okamžiku, kdy ji při tanci násilím a přes její odpor strhl na sebe, zakročil jsem. Násilím jsem ho od ní odhodil a protože jsem dál nebyl ochoten takovému počínání ředitele přihlížet, odešel jsem. Od té doby se školních večírků a oslav, na kterých je J. Pospíšil, neúčastním. Po tomto konfliktu se zkomplikovala i naše vzájemná komunikace.
Ještě před rokem 2006 jsem zvítězil v konkurzu a na školním dvoře jsem od podzimu 2006 začal realizovat zakázku města Uherské Hradiště – památník obětem druhé světové války. Školní dvůr je kamenosochařským pracovištěm a je situován na okraji průmyslové zóny v těsné blízkosti autoservisu a firmy s hasicí technikou. V obytném domě naproti dvora žijí asi tři rodiny. Komplikace s realizací plastiky byly opravdu velké. Sám jsem dopředu nemohl přesně odhadnout, co vše bude práce obnášet. Při počáteční práci, na podzim roku 2006, přišla první stížnost na hluk a prašnost od pana <cenzurováno> e a jeho dcery. Se stěžovateli jsme se vzájemně rozumně domluvili. Vysvětlil jsem celý problém s realizací, i to, že hlučná a prašná práce potrvá maximálně do léta. Po této události, na podzim 2006 se mnou vedení školy uzavřelo nájemní smlouvu. Je pravda, že během práce na mě občas pokřikoval jeden obyvatel protějšího domu vulgární nadávky doplněné různými gesty. S přizvaným zástupcem města z odboru životního prostředí jsem celou záležitost konzultoval a jím navržená opatření vyzkoušel. Oficiální stížnost na hluk a prašnost obdržela škola 15. 6. 2007. Ještě týž den mi ředitel zakázal další práce a následující den jsem převzal písemnou výpověď smlouvy. S prací jsem přestal okamžitě po ústním zákazu a zařídil jsem převoz plastiky ze školních prostor. Výpověď smlouvy i stížnost mám archivovány. Podotýkám, že práce na plastice jsem prováděl mimo výuku. Navíc studenti kamenosochařství mohli zblízka vidět realizaci velké plastiky, nehledě na to, že při veškeré publicitě padala také zmínka o SUPŠ a škola byla přes moji práci zviditelňována.
Ve stejné době, v dubnu 2007 těsně před výpovědí smlouvy, se ve školní jídelně odehrál podle mého názoru vážný incident. Součástí oběda byly tyčinky s asi dva měsíce prošlou dobou trvanlivosti. K. Stránská dostala dokonce plesnivý kus.Vedoucí kuchyně A. Káčerová se sice K. Stránské velice omlouvala, ale vzápětí reagovala na studenta čtvrtého ročníku O. Dudu, který závadný kus přišel také vrátit, urážlivou větou: „...však se ti nic nestalo“. K dovršení všeho kuchařky vybalily zbylé tyčinky z originálních obalů a rozdávaly je bez nich. Nikdo si tak nemohl zkontrolovat, je-li záruční doba v pořádku. K. Stránská sepsala během května stížnost a obrátila se na mě, protože jsem do nedávné doby byl členem stravovací komise. Stížnost, pod kterou jsem se podepsal, obsahovala i narážku na časté svačiny připravované v kuchyni pro některé zaměstnance z peněz všech strávníků. Požadoval jsem Školskou radu o projednání stížnosti. J. Pospíšil, ani ne hodinu po zveřejnění stížnosti na nástěnce ve škole přišel do mého kabinetu a začal mě vydírat. Hrozil, že pokud stížnost nevezmu zpět, může mi za plastiku na školním dvoře udělit až dvacetitisícový nájem, narážel na výši mého honoráře za plastiku, obviňoval mě z toho, že vedoucí kuchyně A. Káčerová mi také ve školní kuchyni připravovala občerstvení na vernisáž mé výstavy apod. Na výhružky s výší nájmu jsem reagoval tím, že nejsem jediný, kdo využívá prostory školy k tvorbě, a že smlouvu o pronájmu jsem řádně uzavřel (myslím, že do té doby jako jediný z výtvarníků ve škole, ačkoli nejsem zdaleka sám, kdo ve škole tvoří). Za občerstvení, které pro mě A. Káčerová zajišťovala, jsem jí řádně zaplatil. Po tomto ostrém střetu a po pedagogické radě, na které se ani jeden z kolegů nepostavil na mou stranu, jsem na projednání stížnosti Školskou radou rezignoval. Z čeho jsem však neslevil, byla omluva studentovi O. Dudovi od vedoucí kuchyně A. Káčerové. Po tomto incidentu jsem se přestal ve školní jídelně stravovat, protože jsem ztratil důvěru v kvalitu potravin.
Kdybych nadřazoval vlastní zájmy nad zájmy školy, kterou mimochodem tvoří především studenti, nikdy bych se s společně s kolegyní M. Dočekalovou a studentem J. Dolečkem nestal členem stravovací komise, ve které jsme řešili požadavky studentů vůči kuchyni (např. možnost vegetariánské alternativy, vydávání pátečního oběda o deset minut dříve s ohledem na konec hodiny a dojíždějící studenty apod.). Nezasazoval bych se o omluvu vedoucí kuchyně jednomu ze studentů a k <cenzurováno> i klidu bych raději volil servilní chování vůči vedení školy.
Upozorňování na problémy školy mně rozhodně nikdy neusnadnilo budování vlastní kariéry. A školu ohrožují především nedostatky jejího řízení, nikoli poukazování na ně. Mám pochybnosti o tom, zda J. Pospíšil sám nenadřazuje své osobní zájmy nad zájmy instituce, kterou řídí osmnáct let.
Dalším důvodem mého odvolání z funkce vedoucího oboru je podle J. Pospíšila můj nekorektní přístup ke kolegům, který spojuje se zahraničními zájezdy.
Podle mého názoru se J. Procházkové dotklo, když jsem podpořil K. Stránskou ve zcela oprávněném požadavku, aby i jiní učitelé mohli organizovat školní zájezdy. J. Procházková všechny akce organizovala od doby, kdy se po odchodu kolegy R. Vodičky na UTB stala jedinou učitelkou DVK na naší škole. Taková situace se podle mého názoru výrazně podepisovala na výuce častými absencemi jediné učitelky DVK. Na společné schůzce všech zájemců o organizaci zájezdů stanovil ředitel pravidla pro jejich pořádání (lokality, počet účastníků, finanční odměnu za organizaci...)
Od té doby proběhlo v naší škole v rámci DVK přibližně patnáct zájezdů, z toho jsem se jednoho jednodenního zájezdu zúčastnil jako vedoucí akce, druhý zájezd jsem absolvoval jako soukromá osoba a čerpal jsem náhradní volno za dozor nad žáky o prázdninách. Třetího zájezdu jsem se účastnil jako pedagogický dozor (vedoucí H. Exnarová). K. Stránská cestovala vždy jako zdravotník a všechny zájezdy byly po <cenzurováno> ny ředitelem školy a soukromě se jich účastnili i další kolegové.
Nerozumím, co je nekorektního na tom, že jsem se podílel na organizaci dvou zájezdů. A už vůbec nechápu, proč mám být odvolán k <cenzurováno> i tvrzení K. Stránské adresovanému J. Procházkové. Nenesu žádnou zodpovědnost za její výroky, ať už jsou jakékoliv.
Konfrontační jednání
Ke konfrontačnímu jednání mezi mnou a ředitelem došlo dvakrát. Poprvé když se mě J. Pospíšil snažil přimět k tomu, abych kolegyni B. Uiberlayové osobně nosil třídní knihy. Odmítl jsem to a řekl řediteli, že pokud na tom trvá, musí mě tento příkaz udělit písemně. Padl jeden hrubý výraz: „Běž s tím do <cenzurováno> !“
Podruhé jsme se střetli nad zadáním klauzur čtvrtého ročníku, které znělo „Veselá plastika do konkrétního prostoru“. J. Pospíšil je veřejně označil za velmi problematické, aniž by se předem seznámil s okolnostmi i samotnými pracemi na toto téma. Při tomto střetu jsem byl sice rozčilený, ale žádný vulgární výraz nepadl. Ke konfrontaci došlo vždy mezi čtyřma očima.
Situace na oboru kamenosochařství,
která se s nástupem M. Kusendy stala velmi konfliktní
Rozhodujícím okamžikem, kdy začaly na doposud dobře fungujícím oboru kamenosochařství vznikat problémy, bylo přijetí M. Kusendy na uvolněné místo učitele. Konkurz na obsazení pracovního místa státní instituce považuji za demokratický nástroj a odmítám dosazování pracovníků podle toho, kdo je čí „kamarád do party“. Ředitel sice konkurz vyhlásil, ale samotný průběh doložit nemůže. Nikdy nebyla jmenována komise ani kritéria výběrového řízení, nikdy nebyl pořízen zápis o průběhu konkurzu. O tom, že už mám nového kolegu M. Kusendu, jsem se náhodou dozvěděl od naší bývalé kolegyně M. Tvrdoňové při setkání na ulici. Tvrzení ředitele, že mnou preferovaný uchazeč O. Staněk neměl jako čerstvý absolvent FAVU pedagogické vzdělání ani žádnou praxi a nesplňoval tak zákonem stanovené podmínky, nemůže obstát. Jenom v nynějším školním roce zaměstnal další pracovníky, kterým pedagogické vzdělání chybí, někteří studium na VŠ teprve dokončují. Myslím, že nikdo tyto případy nevnímá jako problematické, protože všichni noví kolegové budou mít šanci si pedagogické vzdělání doplnit v průběhu svého pedagogického působení. Zrovna tak ředitel bez problému akceptuje pedagogické působení kolegyně J. Slívové, které umožnil, aby si své středoškolské vzdělání pořídila na oboru fotografie v době, kdy už na tomto oboru sama vyučovala.
O. Staněk sice neměl pedagogické vzdělání, které by si však stejně jako naši noví kolegové doplnil, na rozdíl od M. Kusendy však má vzdělání kamenosochařské. Nový vedoucí kamenosochařského oboru M. Kusenda vystudoval obor se zaměřením na řezbářství, což je podle mého názoru jednou z příčin jeho nedostatečné praktické odbornosti.
Nedostatky práce M. Kusendy při výuce praktických cvičení (i sádrových odlitků) jsem podrobně popsal a dokumentoval ve své stížnosti adresované vedení školy. V odpovědi na mou stížnost mi oznámil, že mě sesadil z pozice vedoucího oboru a nahradil mě právě panem Kusendou.
Ředitele J. Pospíšila v mém sesazení z funkce vedoucího oboru utvrdil náš poslední konflikt ze dne 29. 6. 2009. Tomu ještě předcházel konflikt v učebně, o kterém se však nezmiňuje. M. Kusenda po mně velmi razantně požadoval okamžité odstranění mých osobních věcí ze sádrovny. Nestačil mu příslib, že do začátku školního roku vše odstraním, ani tvrzení kolegy J. Vlacha, že formy v rohu místnosti ničemu nevadí. M. Kusenda útočil, že mu moje formy bránily ve výuce, že si vše během roku fotil a že do sádrovny budu vstupovat jen na jeho po <cenzurováno> ní. Chtěl jsem problém vyřešit za přítomnosti ředitele, ten však nebyl schopen ve chvíli konfliktu vyjádřit jakékoliv stanovisko. Nechal jsem se vyprovokovat k hádce, za ostré chování jsem se však ihned omluvil.
Mail s poděkováním za přístup M. Kusendy od rodičů studenta druhého ročníku, kterého jsem já prozatím nevyučoval, obdržel ředitel shodou okolností (?) po naší vzájemné hádce 29. 6. 2009. Vzhledem k tomu, že o mém odvolání jsem se dozvěděl z e-mailu začátkem prázdnin (3. 7. 2009) na výtvarném sympoziu na Slovensku a nemohl jsem nijak reagovat, byla pro mě podpora více než stoosmdesátičlenné facebookové skupiny proti mému odvolání zcela zásadní. Děkuji také všem, kteří se nebáli a podpořili mě podpisem petice proti mému odvolání.
Zmínka o tom, že ředitel J. Pospíšil zvažoval mé odvolání už dlouhou dobu, mě utvrzuje v domněnce, že M. Kusenda byl přijat ředitelem do pracovního poměru se záměrem zbavit se mě jako nepohodlného zaměstnance.
Zdeněk Tománek
Uherské Hradiště 1. 9. 2009
Odpovědět
